V Mui Ne jsme si užili nádherný klidný týden, ale nastal čas jet dál. Vůbec jsme sem nechtěli původně. Ale jsme neskutečně rádi, že jsme tuhle oázu mohli chvilku nazývat naším domovem.

Náš hostýlek na pláži.. <3 Už teď se těším na mou další cestu do Vietnamu a až se tu zase zastavím.

To je stejně zajímavá myšlenka: domov na týden. Já jsem schopná mít i domov na den. Na noc. Domovem se pro mě automaticky stane místo, kam si ten den dávám věci a skládám hlavu na polštář. Možná to je mou výchovou, kdy jsme pořád pendlovali mezi několika místy. Ani v Čechách nemám jen jeden domov. Mám jich spoustu. Lidi většinou jako domov berou místo, kde jsou nejvíc, adresu trvalého pobytu nebo prostě svůj koutek klidu. Není hezčí způsob života mít více než jen jeden či dva domovy? Strašně se mi líbí to říkadlo „jááááá jsem doma všůůůdééé, kdééé prach a špína budééé“. Jen krom prachu a špíny se tam musím cítit dobře a musí to mít střechu. Venku v přírodě spím ráda, ale domov to není. Domov je nějaké bezpečné suché místečko, ať už je kdekoli a s kýmkoli.

RomanŤika.

Přesun zpátky do Saigonu jsem popsala v 4. seriálu. Saigon. Náš oblíbený Saigon. Pořád stejně skvělý, pořád stejně začouzený výpary, pořád stejné puzzlíky místo domečků. Ty dlouhé přejezdy nám dávají zabrat, i když já je celé prospím. Stejně jsem rozlámaná a hladová, a hladovou Lindušku nikdy nechcete potkat. Takže sice jsme sem dorazili na Halloween a já rychle vygooglila, co se v Saigonu děje. Je to evropsky a západně aklimatizované město, a Halloween tu jede prý ve velkém stylu. Ale bohužel ve stylu párty. Nakonec jsme neměli náladu ani si jít někam sednout (kromě skočit na naše oblíbené pho do Pho Phu Vuong) , dát si pivo a koukat na masky na motorkách. Takový duch v prostěradle na motorce, to by byly fotečky. Možná zkusím vymyslet nějaký photoshoot doma v Čechách.

City Backpackers Hostel byla dobrá volba. Skvělá lokace v centru města, ale zároveň ticho. Což bylo asi způsobeno tím, že ano, sice jsme měli okno, ale to vedlo na chodbu. Naštěstí bylo neprůhledné, ale zato byl rozbitý mechanismus na zamykání a tak jsme zjistili, že si kdokoli mohl docela v klidu otevřít a vlézt nám do postele! Naštěstí se tak nestalo a my si tak mohli užít spánek v klidu a jen ve dvou.

Pamatujete si, že jsme v prvním článku o Saigonu psala, že jsme tu chtěli původně stihnout 3 věci, ale stihli jen jednu? To muzeum? Tak teď jsme to napravili a v našem dnu navíc v Saigonu jsme navštívili jak Notre Dame baziliku tak Centrální poštu. Notre Dame bazilik, jak již jméno napovídá, byla postavena v druhé polovině devatenáctého století francouzskými kolonisty. Všechny materiály byly dovezeny z Francie. Ikonické průčelí z červených cihel je postaveno z cihel z Toulouse, které je známé jako růžové město, právě kvůli těmto stejným cihlám. Socha, která stojí před katedrálou znázorňuje Marii, královnu míru (angl. Our Lady of Peace). Byla zhotovena z žuly v Římě. Je slavná zejména tím, že měla v říjnu 2005 uronit slzu po své pravé tváři. Nikdy se to nepotrvdilo, ale poutníci tuto sochu navštěvují dodnes. Katedrála je bohužel zrovna v rekonstrukci, takže obě strany jsou schované pod lešením, průčelí a socha jsou však viditelné.

Skoro jak doma v Evropě… Možná, že Marie tady uronila slzu z toho smogu, i když nevím, zda na tom Řím není podobně (konečně záminka se tam mrknout!).

Hned vedle baziliky Notre Dame stojí Centrální pošta. Krásná budova odkud doporučuji poslat pohledy domů. Můžete zde koupit suvenýry, hlavně ve formě magnetů, pohledů a vietnamských známek. Já známky sbírám (takže pokud mi chcete poslat pohled z nějaké vzdálené i méně vzdálené země s místní známkou, prosím prosím, napište mi zprávu xD ), tak jsem si rozšířila o pár kousků sbírku. Koupili jsme štosík pohledů a poslali. Nepamatuji si přesně cenu známek, ale rámcově za jednu známku jsme dali 10,000 – 15,000 dongů, takže nějakých cca 12 korun možná? Levné a již jsem dostala echo od mé maminky, že jí po týdnu dorazil. Mám s pohledama strašnou zkušenost, kdy mi jich spousty po Evropě nedorazilo a z Vietnamu to dorazí za týden! Evropo, zamysli se! Dále jsem se dočetla na trip advisoru, že je prý mnohem výhodnější poslat z Vietnamu balíček než připlácet za váhu v letadle. Vždy to dorazilo v pořádku, i když to třeba trvalo 5 týdnů. Pro příště víme, a všem vám pošleme banánové šaty z mého posledního instagramového postu.

Když se vnoříte do psaní pohledů a štrachání po adresách, které jste si ani teď po těch letech pořád nezapsali na jedno místo (jsem tragéd, vím), nad hlavou se na vás vlídně usmívá strýček Ho, náš milovaný Ho Chi Minh. Budova stojí za návštěvu už jen kvůli tomuto schovývavému pohledu, pod kterým máte pocit, že z vás spadá tíha světa..

To jen aby z vás taky mohla spadnout tíha světa.. No, není to božskej úsměv?

A jak ze mě ta tíha spadla, najednou se na mě zas vrhla. „Linda, guys!!!“ se najednou ozvalo a skočil na mě Němec Tom, jeden z těch super lidiček z iHome v Mui Ne. Odjel z Mui Ne pár dní před námi směrem do Da Latu a pak z Da Latu na jih do Saigonu, kde nás uviděl jak se přehrabuji ve štosu známek a nemohu se rozhodnout. S Tomem jsme měli skvělou debatu o Němcích a naší generaci a historii a opravdu mi přirostl k srdci. Nadšeně jsme dopsali pohledy a šli spolu na kafe, kde jsme zjistili, že se vůbec nejmenuje Tom, ale Aurele a že je prostě jednodušší si nechat říkat Tom, než vysvětlovat jak se to má kurňa vyslovovat. Po jedné skvělé kávě jsme si vyměnili kontakty a dost dalších informací z našich životů a mě přirostl k srdci snad ještě víc.

Po rozloučení s Aurelem/Tomem jsme se odebrali pracovat do jedné kavárny, kterou jsem našla už dávno a nutně jsem se tam potřebovala podívat. The Loft Café je v ulici těsně vedle pošty. Cestou k němu projdete okolo Bookshopu, kde mají strašně málo knížek, za to šíleně suvenýrů. Koupíte tam třeba i čaje ze severní oblasti Vietnamu Thai Nguyen, která je vyhlášená pro svůj zelený čaj. Hned vedle toho bookshopu je ještě jeden krámek s názvem typu Vietnamese handmade/original, něco takového. Mají tam krásné suvenýrky, které jsou vyráběné lidmi ve Vietnamu za férových podmínek. Nebo aspoň to je to málo, co jsem o tom našla na internetu, jelikož paní opět moc neuměla anglicky.

Zpátky k The Loft Café. Na první křižovatce této uličky (vyjdete směrem od pošty a katedrály přesně rovně tím směrem kam se kouká socha Marie) mrknete vlevo a uvidíte díru do domu, ve které na první pohled vidíte galerii, ale nad vchodem má napis něco jako Sexual Lingerie, Forever Lingerie něco s Lingerie prostě (neudělal jsem si fotku a na Google Maps mají moc starou). Vlezete do té galerie a úplně vzadu uvidíte schody. Těmi vyjdete do prvního patra. Vpravo jsou takové dveře s malou cedulkou The Loft Café. Vejdete, vejdete a projdete kolem obchodu toho Lingerie (moc pěkné věci mimochodem) a úplně na konci chodby je The Loft Café. Najít cestu je trochu dobrodrůžo, ale vyplatí se. Skvělá káva, ještě lepší omeleta s houbama a slaninou a příjemná atmosféra.

Pracovali jsme, psali a smáli se jak vypadáme jak naprosto asociální pár, co se spolu nikdy nebaví, protože do kaféček chodíme za prací a ne na rande.

Tyhle hodiny vévodí celému prostoru. Takový malý Big Ben v Saigonu, hned vedle Notre Dame v Saigonu. Vskutku mezinárodní město.

A pak hurá na kutě do našeho téměř nezabezpečeného pokoje, protože ráno máme brzký odjezd dolů na jih do Can Tho. Vsuvka: mají tu zajímavou techniku zamykání dveří. Místo klik tu mají takové ty otočné koule, občas jsem je viděla v Anglii. Tady mají ovšem uprostřed takový čudlík. Ten když zamáčknete, tak se zevnitř zamknete. Ovšem když chcete zamknout zvenčí, klíčem to neuděláte. Musíte zevnitř zamáčknout ten čudlík a zabouchnout za sebou. Než jsme na to poprvé přišli, chvilku nám to trvalo!

Mini Speciál: Úryvky z naších konverzací z úplného počátku naší cesty Vietnamem a které jsem zapomněla sem nějak přidat.  

„Přijde mi, že dnes tu není tolik smogu.“
„Jo no, je modrá obloha.“

Martin si jde večer čistit zuby. V tom se ozve „kurňa“. Opláchl si kartáček vodou z kohoutku.

Jdu si čistit zuby 5 minut po něm a myslím na to, že si musím vypláchnout pusu vodou z petky, co tu máme koupenou balenou vodu. Martin sedí vedle a něco cvaká na počítači. V tom slyší „kur*a, už zas“.
Ráno si jdu čistit zuby. Po opláchnutí kartáčku pod kohotkouvou vodou a strčením kartáčku s pastou do pusy mi to zase dojde. Na tohle si snad nikdy nezvyknu.

„Martineeeeee. Pomoc…“
„Co je?“
„Ty fotky na ten blog mě tak se*ou!!! Ta kvalita.“ Následuje téměř srdceryvný vzlyk, jak zas musím svou krásnou fotku zmenšit, aby to sem šlo nahrát a vám se to nenačítalo tři roky. Ale ta kvalita. Brečím a chytá mě agresivní záchvat.

Máme hlad. Ve dvě ráno. Máme tu jen pár sušenek a pak nějaké ovoce, co jsme koupili s těmi né-až-tak záhadnými rambutany. Vypadá to jak pomelo. Paní nám v obchodě, když jsme jí ho podali na zvážení posunkama a vietnamštinou něco říkala a ukazovala na podobné ovoce trochu jiné barvy hned vedle toho našeho. To její na sobě mělo křížky. My nechápavě koukali a pořád jí podávali naše krásně vybrané něco-jako pomelo s ještě krásnější větvičkou na vršku. Pání si viditelně vzdychla a zvážila nám ho.
„Nebylo třeba to vedle levnější a nechtěla nám pomoct?“
„Asi ne. Myslím, že bylo dražší to vedle.“
„Hmm.“ Pokrčíme rameny a jdeme dál. V ty dvě ráno si vzpomeneme na paní, když googlíme co by to mohlo být, protože to vypadá jinak než naše „česká“ pomela. Ugli? Ne asi ne. Padnou další návrhy. Jdu si odskočit a vrátím se do pokoje kde se Martin snaží vpižlat dovnitř nehtem. Máme sice dole na ubytování kuchyni, ale spí tam takový starý vietnamský dědoušek, co nás ubytovával a má tam asi svoje ležení. Neumí ani slovo anglicky. Nechceme mu způsobit infarkt, kdybychom tam vpadli a začali hledat nůž. Třeba by si myslel, že ho chcem zaříznout. Za ty slipy nebo papuče, co se nám slečna první den po příjezdu do Vietnamu snažila vysvětlit že „your bf wearing granpdpa’s slippers“. (Tvůj přítel nosí dědovi papuče.) Doteď nevíme co se nám snažila říct. Byli jsme tak hotoví, že jsme jí jen řekli, že netušíme a že jet lag a že jdem znovu spát. Zpátky k pomelo-věci.
Ha! Vzpomenu si, že jsme v Starbucksu na letišti v Praze ukradli lžičku, protože jsme letěli ráno a já vzala na letiště jogurty na snídani. Vítězoslavně ji vytáhnu a .. ani si neštrejchnu.
HA! Nůžtičky na nehty. Zabodnu je do chudáka ovoce a začnu se pomalu prostřihávat šlupkou. Voní to jako citrusovější pomelo. Pokusím se to rozdělit na půl. A pomelo se mi vysměje. Martin se toho ujme a začne odtrhávat kůru z něčeho, co se opravdu zdá být pomelem a u toho si pod vousy žbrblá „tohle máš dělat ty ne, aby sis vybila tu svou agresivní náladu“. Zkusím to a jelikož to ani neudržím, zas mu to předám. „Jsem zesláblá po nemoci holt“ a mám náladu na něj vypláznout jazyk jak malá holka. Oloupe ho. Sedneme si za vstupní dveře vedle koše a nůžtičkama se každý začneme dobývat do své poloviny. Zjišťujeme, že na co se nás paní snažila upozornit bylo, že to pomelo ještě není uzrálé. Ty s křížkem asi jsou. Stejně ho sníme. Máme přeci hlad. Prostě jen není tak sladké jak bývají.

Jak probíhá má úprava fotek:
„Tvl, na tohle se*u!“
„Co je zas?“
„Se*u na to! Kde najdu presety do Affinity?“
„Chceš můj Lightroom?“
„NE!“
… Po chvíli.
„Kolik stojí Lightroom?“

Martin si zkusil dát vietnamské kafe. Já ani netušila, že to je nějaká ofiko věc. Já si dala cappuccino. Chceme tu chvilku dělat. Martinovi přinesou plastový kelímek plný ledu a kafe.
„Tak to nevím zda chci pít.“ Led je tu nebezpečný. Nevíte z jaké vody vám ho udělali. Místní ho tu radostně konzumují, ale my jsme srabi. Nechceme mít pár dalších dnů zazděných průjmem. Už takhle je to tak akorát na hraně (vím, možná moc informací, ale slíbila jsem si, že když už budu psát, budu psát co nejvíc podle skutečnosti). Navrhnu, že když to vypije rychle, ten led se v tom nestihne rozpustit. Hodí to do sebe a já se mu směju. Smích mě přejde, když spatřím mé cappuccino. Černé jak má škodolibá duše a naprosto bez mléka. Chutná to jak šálek pressa dolitého vodou. Kafe bez mléka nepiju.

„Hele Starbucks!“
„Jéééžiš, to budem takoví Evropani?“
„Jo. Aspoň víme, že tam maj dobrý kafe.“

„Tak jak to šlo?“
„Dobrý. Asi nasadím ty laktobacily pak ale.“
Laktobacily vyrovnávají a zlepšují střevní mikroflóru.

„Tak jak to šlo?“
„Dobrý. Zatím dobrý.“

Konec minispeciálu a tohoto článku.

Máte komentáře k mému stylu psaní (výtky, čeho chcete víc, čeho míň), naší cestě, nebo se chcete jen na něco zeptat? Pište sem, na FB, na Insta, kamkoli. :)) Ráda od vás uslyším cokoli.