Plány jsou od toho, aby se měnily. Třeba minulý rok na Caminu. Plán byl dojít podruhé do Santiaga portugalskou pobřežní cestou s kamarády z Polska. Došla jsem sice portugalskou pobřežní cestou, ale s úplně jinými zcela novými kamarády z Polska. Aspoň té národnost jsem se držela. Ze Santiaga jsem měla po dojití na Finisterre jet domů do Čech. Jenže ouha. Plány jsem změnila a pochodovala zase zpátky na jih do Porta po svých. A tady ve Vietnamu? Jsem úplně stejně hrozná na dodržování svých vlastních naplánovaných tras. Po prodloužení pobytu v Saigonu jsme změnili plány znovu. Chtěli jsme nahoru do Nha Trangu, abych se naučila surfovat a do Da Latu, do Vietnamské Paříže, města lásky, kýče nad kýč. V Nha Trangu navíc měl být jeden můj kamarád, s kterým se pořád někde ve světě míjíme, tak jsem se těšila, že konečně dáme pivo. Jenže ouha znovu. Podle předpovědi počasí tam mělo šíleně pršet celý ten týden, co jsme tam chtěli být. Tak jsme začali hledat, kam jinam se můžeme na pár dní mrknout, a odkud to pak nebude taková štreka do Da Latu, až se vyprší. A Martin našel Mui Ne. Autobusy jezdí v pohodě. Je tam pláž. Teplo. Sluníčko. Zní to dobře, tak proč se nemrknout tam?

Vlezla jsem na booking.com a začala hledat ubytování. Tím, že pořád nemůžu sehnat práci online, tak jsem koukala na více tzv. budget-friendly místa. Místa, které jsou hodné na vaši peneženku. A našla jsem iHome Mui Ne, kde ubytování na noc bylo za dolar, takže cca 25 korun na noc. Martin nikdy pořádně takhle v hostelu nebyl, tak se trochu obával, co to bude za kůlničku na mopedy za tyhle peníze. Tohle je totiž levný i na Vietnam. Ubytování, co jsme měli dosud nás vycházelo cca 250-300 korun na oba na noc za soukromý pokoj.

Řešili jsme celý nový plán na poslední chvíli a tak se stalo, že jsme zjistili v asi 1 ráno, že nemůžeme zabookovat lístky na autobus na ten samý den. Hmmm. Další nápady? Ne? Tak co prostě zkusit dojít na stanici ráno a koupit to na místě? Tak jo. Našli jsme dvě společnosti, které byly dobře hodnocené na trip advisoru. Ta s bližší stanicí se jmenovala FUTA bus (nápis ve Vietnamštině byl Futa Bus Phuong Trang). Na ty byly úplně nejlepší hodnocení, že vás dokonce rozvezou do hostelů a hotelů v místě určení. To by bylo skvělé, kdybychom tam už nemuseli řešit jak se dostaneme z autobusové stanice do našeho asi 15 km vzdáleného hostelu. Na ty místní taxíky a mototaxíky jsme si zatím moc netroufli.

Ráno jsme se vypravili do Futa bus, zjistili, že ano jezdí, vezme nás k autobusu menší autobus (shuttle bus) a že to stojí nějakých 150,000 VND na jednoho. Tak to bereme! Navíc to měl být sleeper bus, autobus se sedačkami, které jsou sklopené jako lehátka a dá se na nich spát. Na hodinu a půl jsme si sedli do kaféčka vedle a pak si koupili báhn mi bagetu, což je typická vietnamská bageta, která vznikla v době francouzské nadvlády přivezením kultury čerstvých baget. Tento typicky jižanský pokrm obsahuje salát, různé plátky zeleniny, chilli papričky a nějakou masovou náplň, i když vegetariánské možnosti jsou také k dostání.

Takhle se nám čekalo. Snídaňová Báhn Mi (tu s sebou jsme si koupili v tom obchůdku Báhn Mi 362 v pozadí), dobré kafe a výhled na naše místo odjezdu -> ta oranžová garážovověc Phuong Trang v pozadí. A kdo z Vás ještě neviděl Martina > ta dá! Toť on.

Následovalo čekání na minibus. Jeden přijel, my ukázali lístky, průvodčí se na nás podíval a řekl jen „sit, sit“ (sedněte si) a tak jsme sedli a čekali dál. Se zpožděním asi 20 minut (což je tu naprosto normální) přijel další větší minibus do kterého jsme se naskládali s pár dalšíma turistama i Vietnamcema a frčelo se za město. Jak se člověk vzdaloval od starého centra, budovy byly modernější a modernější a ubytovací komplexy zavřenější a zavřenější, až se proměnili v jakési kondominia. Vypadalo to spíš na modernější business centrum s velkými mezerami mezi mrakodrapy i ubytovacími komplexy.

Najednou autobus zastavil vedle rušné ulice, všichni se vyhrnuli a my trochu znejistěli, když jsme zjistili, že je vedle nás i týpek co jede do Da Latu. Jsme tu správně? Další pár naštěstí jel taky do Mui Ne, tak jsme se cítili trochu lépe, že kdyžtak nebudeme ztracení trotlové sami. Na chvilku jsme si sedli a koukali na projíždějící motocykly.

Uprostřed ničeho… Martin sedí úplně vlevo s našimi batohy a čeká.

Najednou přijel velký oranžový autobus, který jsme po optání zjistili, že je náš a jede do Mui Ne. Nastoupili jsme a…

Sundali si boty. Ve Vietnamu je zvykem si sundat boty po vstupu téměř do všech objektů. Domovů. Hotelů i hostelů. A i do těhle spacích autobusů. Boty jsme strčili do igelitového pytlíčku a jali se drát dozadu s našima krosnama, které jsme odmítli dát dolů, protože je na fotce na jednom blogu měli taky nahoře u sebe. Ještě jsme nebyli zběhlí v balení všech cenných věcí do menšího baťůžku a upřímně nás to ani pořádně nenapadlo. Naštěstí jsme chtěli sedačky vedle sebe vzadu a velké batohy narvali k zadnímu okýnku (příště a po všechny další jízdy jsme je už v pohodě nechali v nákladovém prostoru a počítače, foťák a pěněženky si nechali u sebe v malých batůžkách, které jsme si v Saigonu koupili). Sleeper bus (spací autobus) má totiž jiné rozložení sedaček než klasický. Má dvě patra sedaček, jednu u okénka, ulička. Druhé uprosřed. Ulička. A další u druhého okýnka. Jen vzadu na „pětce“ je pět sedaček vedle sebe. Tam jsme byli my v druhém patře, protože jsme četli, že tam je více místa. Já u okna, a Martin s nohama do jedné z těch uliček. Což bylo štěstí. Protože při dalších cestách jsme zjistili, že se Martin do toho normálního místa na výšku prostě nevejde. Ty sedadla (krom těch které trčí nohama do uličky) mají na nohy takovou polo rakev. Z plastu. Do které se vejde můj malý batůžek, voda, nesnědená bageta a boty v igeliťáku. A těsně vedle toho narvu svoje nohy. Takže je zas vyrvu a v tureckém sedu šťouchám kolenem Martina. Přece se nebude mít líp jak já! Dostaneme malou vodu a ubrousek na ruce. Sníme výbornou bagetu, která pálí jak čert (furt si na to chilli zvykám), ale je to asi nejlepší bageta, kterou jsem kdy měla… A já klasicky vytuhnu.

Doporučujeme při cestování po Vietnamu: FUTA Bus.

S cestováním v buse mám trochu problém. Dělá se mi slušně šoufl a tak to řeším kinedrylem. Ten na mě má ale takový zajímavý efekt. Dokážu po něm spát hodiny a hodiny v tom nejvíc hrkajícím autobuse (což tenhle nebyl) v těch nejšílenějších pozicích (což tohle částečně bylo). To stejné s autama. Ve vlacích jsem naprosto v pohodě, pokud nejedu pozadu. S tím mám ale problém i v tramvaji, metru a vlastně všude. Pozadu začnu zelenat a vyhazuju babičky ze sedadel, protože to můj žaludek opravdu hodně nedává.

Jediné, co mě donutilo se občas probudit pří naší cestě do Mui Ne byla myšlenka švábů. Kdo sleduje můj instagram, ví, že jsem se tam opevnila do mé vložky do spacáku proti těmhle malým potvůrkám. Bylo totiž proti nim varování na jednom blogu. Jo, bordel tam byl podél sedaček, ale šváby jsme neviděli. Tak jsem se párkrát probudila, mrkla po švábech a zase hezky usnula. U Mui Ne jsem sebou trhla a chvilku koukala ven. Opakovalo se pořád to stejné, co jsem viděla i na počátku našeho vyjetí. Krám vedle krámu. Bisro vedle bistra. Mezi tím volné prostranství s bordelem, osamělou krávou či psem či domkem a visícím prádlem všude. Před těmi bistry a krámky byly ovšem velké prostory na parkování aut i motocyklů. A sítě. Houpací sítě byly všude. Uvázané na stromech, na kůlech, na částech obchodů.. Celkově houpací sítě jsou tady odpočinkovým nástrojem číslo 1. A po Saigonu chodí večer týpci s různě barevnýma provazovýma sítěma a prodávají je cizincům. Nevím kam si je ti cizinci strčí a napnou, ale asi nějaké prodeje mají, když to takhle pořád prodávají. Mě by se domů tahat nechtěla. Ne, když decathlon má skvělou za necelé tři stovky, ve kterých jsme s naší partičkou Mrtvej kamzík prospali půl prázdnin. Kromě Martina. Ten zradil a pořídil si nějakou nóbl lepší. Neskutečně se těším co budeme vymýšlet příští jaro a léto.. Teda když budu zrovna doma a ne někde trajdat po světě.

Dorazili jsme do Phan Tietu. Tuhle oblast vám asi nejlépe popíšu tak, že si představíte velký půlměsíc, který je jedna dlouhá pláž, na jižním konci je Phan Tiet, na severním Mui Ne, mezitím Ham Tien a další menší vesničky (i když je to de facto jedna nepřetřžitá vesnice od Phan Tietu až do Mui Ne) a podél celého tohoto půl měsíce máte resorty, hostely, obydlí místních, restaurace a chýše rybářů. Většina autobusových společností a vlaky končí v Phan Tietu, ale Futa bus je skvělý tím rozvozem zákazníků. Na začátku cesty si zjistí kam chcete a pak postupně všem zastavuje v hostelech a hotelech. Samé fancy resorty. Bazény. Věže a bungalowy. A mezi tím místňácké úseky plné již známých bister a krámků podél jedné hlavní ulice. A do toho ruské nápisy. Nha Trang (více na severu) je známý pro vysoký výskyt Rusů. Tady to prý ještě není tak hrozné. Celou cestu podél toho půlměsíce kontrolujeme naší polohu na stažených Windy Maps. Nevím, zda to všichni znáte, ale já tu appku miluju. Pro tůristy a lidi, co se furt někde toulaj a ztrácej jsou boží. Turistické cesty, značky, hotely, restaurace atd. Ovšem nemají tam uvedeno vše ale na nalezení cesty jsou nej. A navíc offline a nemusíte hned stahovat celou zemi, ale třeba jen region.

Po nějakém čase zastavují i nám a nechají nás na hlavní ulici mezi mnoha obchůdkama s oblečením a klobouky. Pikolík průvodčí nám ukáže uličku, že tam máme jít. Zamáváme oranžovému autobusu a říkáme si, že si je bookneme i příště. Bylo to fajn. Jdeme, zahneme a pod branou se střechy z nějakého listí vidíme barevně natřené okenice a dveře. Podle fotek z bookingu > iHome (doporučuji mrknout u nich na tomto odkazu na booking na fotky, protože upřímně, čekali byste, že tohle bude za 23 korun na noc?! Já ne.). Vlezli jsme dovnitř a vidíme budovy ze střech ze stejného listí, barvičky všude, krásně čisto, písek pod nohama… a velký zastřešený prostor s dvěma velkejma postelema na kterých se válí lidi, 4 hamaky a nespočet stolů a stolečků se zásuvkama a lidma v naprosto odpočinkovém módu, co si čtou či píšou, či spí, s ledovýma a ovocnýma drinkama vedle sebe. Na recepci se na nás obrátila holčina, Katie, se slovy „welcome home“ (vítejte doma), podává nám náramky s adresou kdybychom se náhodou ztratili a potřebovali najít cestu domů (angl. home = domov) a hned na nás začala skvělou angličtinou brebentit co a jak, že platíme až na konci, že tu je jídlo i pití k objednání, moře hned za támhletěma stolečkama, ale teď ať si hodíme věci do ubytovny, které jsou po 8 lidech a pak ať si dáme něco k pití, že nám ještě dá další informace. Ubytování jsme měli v jedné z mnoha kójí, my s názvem Octopus (chobotnice). Skříňky pro každého, pohodlné matrace zcela ze všech stran obklopeny moskytiérou, větrák, pohoda. Zakempili jsme a začal týden naprosté pohody.

Když jsme dorazili, ovšem jsem se první běžela podívat na moře. Jak mně se stýskalo… <3

Zajeli jsme si tu takový režim. Od 10 ráno do 2 odpoledne budeme dělat práci s možností oběda pokud bude hlad. Ráno jsme vstávali jako jedni z prvních, jednou si šli zaběhat, jindy projít, zaplavat, jen si lehli do hamak a četli, lehli si na postel a smáli se světu.. a nám dvoum.. a všem lidem, co tu jsou v těch fancy resortech se špinavější pláží než tou před náma co za to dávaj půl vejplaty… Prostě pohoda. Jídlo tu bylo výborné, i když trochu jednotvárné po nějakém čase, ale okolí nabízelo mnoho lokálních možností. Katie a správce a spolumajitel v jednom Andy byli skvělí, zapojovali se do debat, her i zábavy. Každý den tu byla nějaká akce. Rozšířená happy hour. Počkat! To jsem vám ještě neřekla? Od 6 do 7 tu každý den byla happy hour, kdy bylo zdarma neomezeně pivo pro všechny. A nebylo vůbec špatný! Trochu mi připomínalo něco mezi anglickými „ales“ a českým pivem. A anglické ales jsem se naučila pít (a dokonce mít ráda) v Manchesteru na Erasmu. Takže hned druhý den jsme seděli na schodech na konci hostelu, pod náma pláž a Jihočínské moře, na horizontu nádherný západ Slunce a v ruce výborně vychlazené pivo z rozšířené šťastné hodinky.

Každý den se tu sešlo pomalu celé osazenstvo hostelu a koukalo na západy Slunce.

Jiný den byl beer pong. Pak flip the cup. Obě picí hry na které moc ani jeden s Martinem nejsme, tak jsme se bavili zpovzdálí. BBQ night se bohužel nekonala, ale moc nám to nevadilo. Plovoucí bar. Měli tam různá nafukovací zvířata a ovoce a člověk si je mohl půjčovat dle libosti. Při plovoucím baru si každý čapl něco nafukovacího (my měli obří ananas), Andy si vzal bílé lehátko nad kterým se tyčila duha, a všichni jsme se vrhli do vody konzumovat panáky, zatímco jsme se nechali unášet docela dobrým proudem, užívali si sluníčko a pomalu čekali na západ. Andy pak sice utopil reprák, který jsme nenašli, ale vzal to jako záminku pořídit lepší.

Plovoucí bar pod duhou… Co víc si přát? (Najde někdo Martina s ananasem?)

Prostě pohoda lahoda, s krásným režimem práce, který jsme podivuhodně dodržovali, dobrým jídlem, dobrými džusy a kafem, pláží hned za hostelem, večerním smíchem u vrhcáb, co mě tu Martin naučil (prý je to jediná hra u které nesnese prohrát, tak jsem ho ovšem poctivě porážela každý den), ranním smíchem, jak všichni vypadali hrozně po prohýřené noci, no taková hostelová klasika. Ale všechno tu nebylo jen duhově skvělé…

Tato celá oblast je rybářská. Toto jsou typické kruhové čluny pro tuto oblast.

Phan Tiet a Mui Ne jsou rybářské vesnice. Zdejší oblast je známá svými typickými kruhovými čluny, které místní rybáři mistrně ovládají pomocí „osmiček“, což je způsob pádlování člunu v jednom, kdy sedíte na přídi a pádlem děláte vpředu před člunem osmičky. Náročné, ale pokud se to člověk naučí, je to nejefektivnější způsob jak pádlovat v jednom (mě se to pokoušel naučit jeden kapitán v Chorvatsku, a všichni na lodi se mohli potrhat smíchy jak mi to nešlo a málem jsem si vyrazila zuby, když mi to podjelo). Pláž před naším hostelem byla čistá, jelikož Andy platil místním, aby jednou za čas vyhrabali rybářské sítě, kusy plastů a zbytky z lodí napůl ponořené v písku. Některé hotely dělaly to samé, některé na to kašlaly, a před jejich lehátky se tak skýtalo téměř minové pole plastu a sítí.  Moře bylo zakalené, ale vlivem písečné mělké pláže, na které se vířil písek. Ve vodě ovšem plaval trochu bordel z těch rybářských lodiček, přeci jen tak čilá aktivita jaká tu probíhala za sebou zanechávala nějaké důkazy. Občas byla cítit rybina, občas ne, ale nikdy to tu nemělo takový ten mořský nádech pláže, spíš rybářského přístavu.

Některé části pláže vypadaly otřesně. Před některými hotely a hostely byla vyčištěná, ale ve vodě se občas některé vyplavené zbytky našly.

Místní prostě na nějakou ekologii nejsou. Ať už se jedná o smog v Saigonu, zaneřáděné pláže bordelem, nebo odpadky poházenými kolem domů a cest, Vietnam není čisté místo. Možná v nějakých odlehlých oblastech to bude lepší. Ale jak jsme projížděli místama i mimo turistické destinace, bordelu ubývalo i přibývalo, ale nikdy nevymizel. V Saigonu jsme viděli paní jak probírá odpadky rukama a třídí je. Bez rukavic. Kartóny, plastové lahve, zbytek plastu, plechovky… Nebo teda myslíme, že třídila. Házela to všechno do různých pytlů a kbelíků na jednom vozíku, který táhla za sebou. Byli jsme upřímně rádi, že jsme něco takového vůbec viděli, jelikož jsme do té doby nepotkali jediný koš na tříděný odpad a trochu jsme se děsili, aby tu vůbec něco třídili. Množství plastů, které zde spotřebují je zarážející a kdyby se netřídil, bylo by to vyloženě depresivní.

Další překvapivé zjištění zahrnovalo osazenstvo hostelu. Andy tuto odnož postavil jako socializační hostel, zatímco v Nha Trangu mají ještě party pobočku. Jedna velká otevřená místnost napomáhala socializaci. Ale problém byl, že nějak nebyla chuť. Když jsme přijeli, tak osazenstvo bylo fajn. Ale časem jak lidi odjížděli a my zůstávali a prodlužovali pobyt, jelikož se nám i přes špínu na pláži zde strašně líbilo, přijížděli divnější a divnější lidi. A to ve smyslu, že jsem neměla absolutně žádnou chuť se s většinou bavit. Anglické párty holky ve věku 23-27 let, díky kterým mám tak trochu averzi k mé generaci bristkých holek (i kluků, i když ti jsou trochu lepší), lidi, co si hráli na strašné budget cestovatele ale moc to na nich nebylo vidět, skupinka, co se každý den sjížděla „balónky“ a vším možným jiným, jedinci, co mi nepřišli úplně upřímný k sobě i okolí… No prostě, možná stárnu, možná ne, ale s většinou z těch lidí jsem neměla žádnou chuť se bavit. Mozek žádný, zájmy žádné, nicota a prázdno. No, možná jsem trochu kritičtější než by se slušelo, ale poslední dobou nemám na lidi náladu. Takže hostel určen na socializaci mi tou socializací moc nevyhovoval. Docela logické. Ale naštěstí lidi se docela naučili náš režim anechali nás na pokoji. Což nám vyhovovalo. Večer jsme se občas zapojili, občas přes den, záleželo na tom zda se objevil nějaký „dobrý“ člověk.

Mini Speciál: výňatky z našich konverzací s Martinem

“Asi jsem nějakému komárovi chutnala. Čky. 5, 6, … 10.. Počkej tady taky .. 12, 13, 17.. “
“To snad ani není možný ne?”
“Zjevně jo. Skočím si pro fenistil.” 
Po namazání všech 17 štípanců fenistilem: “Jů on je ten fenistil prošlý.” 
“Do kdy?” 
“Jenom únor.” 
“Hmm, to mě ani nepřekvapuje.”

Nějaký ruský haranťata tu řvou na lesy. Teda pardon na pláže. Po prvním špatném vtipu, zda dnes budeme topit, prohlásím.. 
“Já opravdu nejsem ready na to stát se matkou.” 
Martin se jen začne smát. “Tak upřímně ono by ti to jen překáželo v cestování.” 
A tady máte můj názor na haranty, co nejsou moje rodina. 

Probíhá ruský harantík: “Máša, Máša!!” řve. 
Já dodávám: “Ó jak krásně ruské!” S naprosto upřímně obdivným tónem jak může tak otravný hlásek být ještě otravnější. Ale nechápejte mě špatně, stejně bych reagovala na harantíky jakékoli národnosti. Až teď mi dochází, že na malé tlustší harantíky mám asi nějakou psychickou vyjímku. Ty klidně můžou řvát a být hluční, protože jsou prostě rozkošní, jak jsou kulaťoučkí a tlusťoučkí. 

Konec mini speciálu.

Pár super lidí bylo. Němec Tom, který peče dortíky v Německu, Izraelka Henny, co je biochemička, Ind Raj, který měl fakt rád slovo „motherfucker“ a trávu. Joe a jeho holčina, co si už nepamatuju jméno, ale měli stejné outfity s ovocem a byly neskutečně vtipná dvojka, Erik z Kanady, John z Austrálie… Skvělých lidí tam bylo habaděj a některé večery opravdu povedené.

Joe a jeho holčina. Nejsou boží? Tohle bylo na výzvu „act normal“ (chovejte se normálně). xD

A co jsme tu viděli?

Tohle (snažím se fotky zmenšovat, aby se vám to dlouho nenačítalo, a trhá mi to srdce, ale na tyhle si počkejte, pokud se ještě nenačetly -> stojí za to):

Jeden z nejmagičtějších západů Slunce, co jsem kdy viděla.

A podobná show se opakovala každý den…

A co jsme tu dělali?

Jedli, pili výbornou vietnamskou kávu s kondenzovaným mlékem, ovocné freshe a shaky a pivo, pracovali, psali, lelkovali, spali, plavali, sbírali mušle, zjistili, že je stejně nepřevezeme z Thajska, zahodili mušle, sbírali nové mušle, protože to přeci nějak vymyslíme, honili kraby po pláži, zachraňovali je před snězením tím, že jsme je trochu brutálněji občas hodili do moře, podivovali se nad rybářema a jejich zvyky a krásou palem. A obdivovali stovky a stovky blikajících světýlek rybářských lodí, co se každý den po setměni vynořili na moři. Zelené, červené a bílé. Jak vánoční stromeček.

No není nádherná? Nakonec jsem ji tam nechala. >.< (jsem tak trochu úchyl na mušle > po mé mamince)

iHome je magické místo. Neskutečně se nám tu líbilo a dvakrát jsme si to tu prodloužili. Přesně po týdnu, co jsme sem přijeli, jsme nasedli na autobus, že pojedeme dál. Na sever do Da Latu? Kdepak. Plány se zase změnily. Byli jsme varováni před Nha Trangem, že to je jak ruské Miami. Hotely před pláží, blikající neony a široká pláž. Party město. Nic pro nás. Da Lat nás trošku mrzí, ale prý je tam zas všude strašně daleko a tak se spíš hodí mít vlastní dopravu, což nemáme. A tak jsme se rozhodli, že se vrátíme do Ho Chi Minhova města a tam odtud se vydáme rovnou na jih na plovoucí trhy Mekongu.

Společnost se kterou jsme jeli byla Tam Hánh. Na tripadvisoru jsme četli varování, že se společností Hánh Café nejezdit, hrozné služby (i když jiní zase preferují Hánh Café, jelikož s nimi mají jen dobré zkušenosti, člověk při cestování prostě může narazit jak na blbce, tak na milé lidi). Tam Hánh jsou ale jiní než Hánh Café, a bylo to velice podobné našemu tripu do Mui Ne s Futa busem. Tzv. sleeper bus (spací autobus) se sklápěcíma sedačkama. Zastavili jsme jednou během naší pětihodinové cesty na záchod a pro jídlo. Vylezli jsme z busu a před námi se objevilo množství stánků a obchůdků s potravinama. Bánh mi (vietnamská bageta) nevypadala vůbec vábně, i když nějací dva Vietnamci se tím ládovali a tak jsme skončili u zmrzliny, co chutnala jak když koušete do nadrceného plastu a na které nás paní majitelka obchůdku slušně natáhla. No co. Příště bude líp. Do Saigonu jsme dorazili zdrávi a v jednom kuse a krom mírného zádrhelu při hledání ubytování, kdy Martinovi mapy mu tvrdili, že tahle ulička je průchozí a moje ukazovali, že ne… > nebyla průchozí (další bod pro Windy maps proti Google <3 ), jsme se dostali do našeho ubytování na další dvě noci v pořádku. Už jsme si tak nějak zvykli, že ubytování jsou tu prostě převážně v pochybných uličkách, a tak nás nepřekvapilo, že za tou rozkopanou dírou v silnici a potemnělým záhybem světel i skutečnosti se tkví cedule s názvem našeho hostelu: City Backpackers Hostel.