Původní plán na zdolání jihu Vietnamu byl víceméně jasný. 3 noci Ho Či Minhovo město a pak přesun nahoru do Da Latu (něco jako vietnamská Paříž, město lásky), Nha Trang (kde jsem se konečně chtěla naučit surfovat) a pak nejspíš po pobřeží zpět na jih do Saigonu (což je jak se původně říkalo Ho Či Minhovu městu a já to budu používat jelikož je to mnohem praktičtější na psaní). Ze Saigonu dál na jih do delty Mekongu na plovoucí trhy a pomalý přesun do Kambodži nějakým jižním přechodem. Je tam na výběr z pouhých pár možností, jelikož k opuštení Vietnamu musíte překročit  hranice na oficiálním přechodu. Dokonce už při vyplňování online víz musíte udat kterým z těch pár bodů budete Vietnam opouštět, ale jelikož my jsme ještě netušili, zjistili jsme, že můžeme vyplnit cokoli a vůbec to prý nevadí (pravdivost tohoto výroku ověříme brzy).

Tak ten krásně vypracovaný původní plán jsme pozměnili hned po těch 3 prvních dnech a to tím, že jsme se rozhodli zůstat v Saigonu o tři dny déle. A proč? No hlavně proto, že jsme první dva dny převážně prospali. Jet lag (pásmová nemoc, aneb jednoduše: posun času o pár hodin vám naprosto rozhodí denní režím), naše nemoce a vyčerpání z nedostatku spánku, nedostatek jídla… No, důvodů jsme našim organismům dali dost.

A ještě jeden důvod tu byl. I přestože jsme se za ty první tři dny skoro nikam nepodívali, oběma nám Saigon učaroval. Provoz jsem už popisovala a i po několika dnech se to zdá jak úžasná velká hra, kterou sice když prohraješ tak tě asi rozmašíruje autobus, ale zároveň taková hra, kdy věříš spoluhráčům i sobě, že všichni nakonec společně vyhrajete. Až po několika delších procházkách si člověk zamiluje ten nádech města. Každé město ho má trochu jiné. Praha takový starobylý nádech, kdy se nesu jak páv, protože k tomu městu tak nějak patřím; Londýn plný lidí, kteří někam spěchají, ale přitom mají vždycky čas se stavit pro kafe, kontrast budov a lidí, učiněná diverzita; Krakov, město klidu a souladu (nedokážu popsat ten pocit, co jsem tam měla, ale asi už navždy pro mě Krakov bude ledová hřejivá královna měst – třeba v nějakém článku se jednou podělím proč zároveň ledová i hřejivá).

A Saigon? Chaos a přitom uspořádanost. Smog, ale o to víc si člověk uvědomí tu chvíli klidu v parku za Palácem Nezávislosti, v tom kaféčku s kytkama, na tom balkónku nad vedlejší uličkou a nejpropagovanější tržnicí na jídlo, kde je člověk doslova nad tím vším hlukem… Stařečci před zbožím. Mladí ležící na motorkách. Bílí, staří i mladí, v páru i sami i ve skupince chichotajících se holek v až moc krátkých kraťáskách, aby se to tu dalo považovat za slušnost.. A samé bistra.

Bistro, někdy také občerstvení, je prodejní místo pro prodej jídel a nápojů kolemjdoucím zákazníkům. Vybavením a sortimentem se nachází mezi jednoduššími kiosky a komfortnějšími restauracemi rychlého občerstvení. (Wikipedie)

Obchůdek vedle obchůdku. Docela tu funguje model, že všichni majitelé obchůdku mají asi stejně. Nebo tak lze soudit podle srovnatelné úrovně čistoty ve všech těchto „bistrách“. Fungují tu tři větší rozlišení – „trochu západní“, které jsou tak akorát čisté, že se tam člověk nebolí, „místňácké“, že se tam člověk fakt bojí, a „naprosto západní“, na což člověk jako já nemá.

Bistra na pho polévku. Bistra na jarní závitky. Bistra na masáže (tady prý jen masáže a ne jak v Thajsku). Bistra proto, že zákazníci jsou kolemjdoucí a výbavou vnitřku je to opravdu něco mezi naprostou jednoduchostí a překvapivým komfortem, který vždy mile překvapí. Bistra na motorky. Bistra na části motorek. Bistra na lakování motorek. Bistra na oblečení stejné jako oblečení u kolegyně o pár obchůdků vedle. Bistra na zhotovení oblečení do jednoho dne. Bistro na židle. Bistro na větráky. Bistro vedle bistra vedle bistra. Pokud se člověk nebojí, věřím že se tu v nějakém bistru dá sehnat všechno. Třeba i vlastní bistro?

A ta architektura starého centra. Láska na první pohled. Domečky s balkónkama poskládané jak puzzle. Jeden kousek přilepenej na druhém. Čínské, koloniální, francouzské jak z Paříže, „kurňa tamhleto vypadá jak antika?!“, rozpadající se, zarostlé zelením, strohé, se stínidly i bez. S vlajkami. Se sochou buddhy. Moderní se zrcadlovými skly, ve kterých se odráží logo Starbucksu. (Pozn. z doby psaní této části článku a ponechanou i v dalších úpravách: Jo, mají tu Starbucksy a v jednom právě jako praví západní masňáci sedíme a čekáme až bude check-in na našem dalším ubytku).

Saigonské puzzle vyfocené při přistávání.

I když jsme tu toho moc neměli v plánu vidět (vlastně 3 věci, ze kterých jsme nakonec stihli jednu, no neva..), tak se nám dny ztráceli v opojení pho (čtětě „fo“, Martin mi tu teď začal vyčítat, že to takhle zjednodušit nemůžu – pravda > oni sami Vietnamci se totiž nemůžou shodnout jak se to má říkat, většinou v anglických zjednodušených přepisech [pro mé známé fonetiky, IPA mi sem nepleťte] se shodnou lidi na „fuh“):

Pho Le. Docela dobré pho, ale to jsme ještě byli nezkušení a tak já jsem si objednala meat ball (aneb masové kuličky) a Martin bůček. No, já to do sebe soukala a snažila se nepředstavovat, co v těch kuličkách je, a Martin se snažil okusovat okolo tlustého. Zajímavější byl ten způsob servírování. Dostali jsme oba misku vývaru s masem a nudlemi a k tomu dohromady talíř chilli papriček a limetek a jeden obrovský talíř naplněný nějakými zelenými věcmi, což jsme pak zjistili, že byl koriandr, něco co chutnalo jak máta, ale nebyla to máta (nebo tak to aspoň teď popsal Martin, když se ho na to zpětně ptám) a ještě něco dalšího zeleného. Pozorováním ostatních jsme zjistili, že to všechno různě lámou a obírají lístečky a házejí do polévky společně s přiloženými mungo klíčky. Tak jsme taky lámali a obírali a házeli. A já zjistila, že to zelený tam fakt nepotřebuju, protože mi to jen kazí chuť vývaru. Martin si tam vysypal půlku chilli papriček. Já tam odborně dala jednu, promáchala v polívce, omylem utopila a pak umírala když jsem narazila na nějakou část, která tu pálivost vstřebala víc. (Spoiler: od té doby jsem se trošinku zlepšila, a už tam tu svou jednu papričku nechávám plavat dobrovolně!) Každopádně hodnocené jako jedno z nejlepších ve městě, ale my našli ještě lepší, alespoň podle našich českých jazýčků.

Pho Phu Vuong. Mňamka. Už Vietnamu znalá jsem vygooglila povietnamsku přeložené druhy. Ona to je totiž docela sranda si objednat, když tam nemáte anglický ekvivalent ani obrázky. Naštěstí to už hodně mají, ale i tak je to občas i v angličtině hodně zmatečné (možná kvůli tomu, že nejspíš používají google translate). Objednali jsme si oba, co jsme chtěli, což byl hovězí bok, dobře propečený (radši). A  opět dostali haldu zeleně a mungo klíčků a chilli a limetek. A tady se zatím podle našeho zcela nedsotatečného průzkumu skrývá nejlepší pho, co jsme tu zatím našli.

Počkat! Víte vy co to je pho? A jak se to vůbec má jíst? Takže teď tady máte odkaz na 1. pravý vietnamský speciál (původní speciály jsem přejmenovala na seriály – pardon za mystifikaci, ale tento blog je opravdu ještě ve vývinu): návod jak si ve Vietnamu objednat a následně sníst pho polévku.

Už jste znalí? Tak se můžeme vrhnout na kávu. Cíl této naší asijské výpravy je zjistit, zda bychom s Martinem měli morálku na to být digitálními nomády. Docela máme. Krom toho, že já pořád nemůžu sehnat žádnou online práci v překládání nebo psaní (pokud o něčem víte >>> napište mi zprávu či komentář nebo zašlete holuba), tak nám to jde skvěle. V městech jako Saigon jsme si našli vždy nějakou kavárnu s dobrou wifi a kafem a tam seděli a seděli a dělali (a občas dělali, že něco dělali). Třeba přímo naproti našemu Pho Phu Vuong jsem si všimla krásně zarostlého balkónku a potřebovala ho nutně vyfotit. Když jsme zjistili, že to je kavárna The Coffee House, museli jsme dovnitř. A místo plánovaného rychlého kafe a trochu práce jsme tam zkejsli na další 4 hodiny. Krásné místo, kde se dá sedět mezi zelenými kytičkami, dobré kafe (jedno z nejlepších, co jsme v Saigonu našli) a docela obstojná wifi. Káva se tu dá sehnat dobrá. Občas si úplně nerozumíte s číšníky nebo číšnicemi, a tak se nám už stalo, že jsem dostala cappucino bez mléka, místo studené kávy teplou a tak podobně. Překvapení je ledová vietnamská káva. Včera mi nějaké Dánky řekly, že jim to naprosto nechutná. Já ji miluji. Studenou a sladkou jak cecek. Můžete si ji totiž dát na dva způsoby. S mlékem a bez. Ale to mléko není normální mléko (stejně by se jim zkazilo?), ale je to pár lžiček slazeného kondenzovaného mléka. Mňamka.

A zase ztrácím niť a místo o památkách Vám tu povídám o jídle a pití. Ale když pho a studená vietnamská káva jsou mé dvě nové lásky…

Tak jo památky. Ty tři věci, co jsme chtěli vidět byly: War Remnants Museum (Muzeum pozůstatků války), poštu a baziliku Notre-Dame.  A co jsme stihli? Jen to muzeum. Ostuda. Ale moc nám to nevadí. Fakt jsme si ty naše spavé, kafíčkové a polévkové dny užili.

Muzeum pozůstatků války

Pokud máte cestu okolo (což je v rámci Ho Chi Minhu asi cca pokud prostě letíte do Vietnamu?), určitě doporučuji navštívit. Muzeum se skládá z hlavní budovy, která je doslova plná fotek, které vás nenechají spát, komplexu ukázky vězeňské služby za vietnamské války a ukázek válečných strojů od tanků a helikopter po velká děla.

Vše je popsáno anglicky i vietnamsky. Občas ale slova nestačí ani popsat hrůzu těch obrázků. Oběti herbicidu Agent Orange, fosforových bomb, napalmu, zbrání, min, sestřelených vrtulníků… Jsou tu příběhy lidí, ožívajících Vám před obličejem a mrkajíc na Vás ze stovek fotek na stěnách.

Příběhy dvou desítek fotografů, kteří fotili a zemřeli během vietnamské války. Další desítky, stovky, tisíce jmen, tváří. Poslední snímky. Fotka příkopu a vyvýšeninky, fotka z vyvýšeninky vojáků brodících se vysokou trávou a pak jen poznámka, že fotograf zahynul, protože šlápl na té vyvýšenince na minu.

Fotograf vyfotil fotku dvou vojáků, kteří spustili minu. Už jen to bylo mrazivé. Následně zemřel na stejném místě z kterého byla pořízena fotka strhnutým druhým výbuchem další miny, způsobeného výbuchem té první.

Holčina fotografka. Odfotila mnoho akcí. Její fotky. Mrtvá těla. Zmučená těla. Děti, starci, vojáci. A pak její fotka se zakrveným obličejem a text, že zemřela při převozu do nemocnice po pořízení tohohle snímku.

Další místnost. Civilisté. Mučení z podezření patření k Viet Congu. Matky. Děti. Postřílení bratrové. Ještě děti. Na silnici. Prostě viděli něco co neměli. Primitivní waterboarding k extrakci informací s obličejem vojáka, který si to vyloženě užívá. Znetvořené popálené děti.

Vyslýchání. Mučení. Smrt.

Děti narozené s defektem v důsledku sprejování rozsáhlých oblastí Vietnamu „herbicidem“ obsahujícím Dioxin. Toxin měl za úkol umrtvit rozsáhlé části džungle a vyhnat nepřítele ze skrýší. Moc o tom nedokážu psát, aniž by na mě padal smutek z toho, čeho jsou lidé schopni. Následky dixonu jsou v populaci dodnes. Rodiny z postižených oblastí tím mají změnené DNA a do ted‘, ve 4. generaci se rodí děti s defekty kvůli tomuto sprejování. Američani také. Lidé obsluhující letadla. Ve skladech. Vojáci. Celé oblasti Vietnamu zamořené doteď. Stopy dioxinu nalezené ve vodě. V jídle. Utrpení a bolest celých rodin. Vietnamská společnost funguje tak, že žena stoupne v hierarchii rodiny až poté, co porodí dítě, hocha. Pokud se jí narodí postižené dítě, či dítě s defektem, spadne v této hierarchii a je .. nic. Proto vietnamské ženy absolvují třeba až 30 ultrazvuků během těhotenství jen aby se ujistili. Na nenarozené dítě to dopad nemá, na psychickou stránku matky je to už jiný příběh. Žádná kompenzace pro vietnamské rodiny, jen pro americké. A tady máte zajímavý článek o společnosti Monsanto, která tento „herbicid“ vyráběla a hlavně za zmínku stojí poslední odstavec, kde člověk zjistí, že firma, která vyráběla plyn do plynových komor během druhé světové byla stejná jako Monsanto v závěru.

Tisíce a tisíce znetvořených a postižených dětí. Statisíce zmařených životů i přetože válka již skončila.

Měla jsem vztek. Smutek. Naštvání. Zoufalství. Lidé jsou občas zvířata. Neskutečně zlí. Zákeřní. Hnusní. A válka je zlo. Navštívila jsem hodně muzeí. Jsem schopná strávit hodiny a hodiny touláním se historií lidstva. V Osvětimi jsem ještě nebyla. Lidé to přirovnávají k tomuto muzeu sílou zážitku. Hodnocení a porovnání si nechám až se tam taky podívám. Ale teď mě jen napadá jedna myšlenka. U nacistů to člověk tak nějak bere. Od mala se nám vtlouká, že nacisté byli zlí a nehumánní. Do teď se moje generace v Německu bojí, aby nebyli označení za nácka. Aktivně se snaží vyvarovat čemukoli, co by mohlo zapříčinit, že se jim takto řekne. Jeden němec mi tu v hostelu vyprávěl o jejich hodinách dějepisu. 3 roky vtloukání do hlavy, že Němci jsou ty „loseři“ a špatní a zlí. Ve většine dalších předmětů je to prý podobné. Tenhle Němec, Tom, pak jen dodal, že on se vlastně vůbec necítí hrdý na to, že je Němec, zejména kvůli tomuhle. Je hrdý na svou rodnou oblast na jihozápadě, ale Německo jako takové… Žádná hrdost. Jen když se hraje fotbal.

O Američanech se nám tohle neříká. Nechci přímo říkat, že jsme dezinformováni, ale my jsme se pořádně k vietnamské válce ani na gymplu nedostali. Nechává se to na čtvrťák a tam má člověk už trochu jiné starosti v tom posledním čtvrtroce před maturitou. Otočit osnovy by nebylo tak těžké a začít válkama a 20. stoletím by dalo žákům mnohem víc než brát dopodrobna pravěk. Zpátky k myšlence. Netušila jsem až do jaké míry se co dělo během vietnamské války na obou stranách. Byl zde třeba i prezentován nápad, že Američani přímo využili Vietnam jako živý test pro své nové zbraně. Byly tam i další názory ale tento mě fakt zarazil. O Američanech se nám říkají samé dobré věci. A když tu člověk vidí ty skutečné příběhy lidí, co tu válku zažili, co zakřičeli na vojáky ať se zastaví, cvakli snímek schoulené rodiny a otočili se, aby neviděli jak ta těla padají, když se jim za zády ozvali výstřely. Ortel: nápomocni Viet Congu.

Martin ovšem poznamenal zajímavou věc. Na první dojem se zdá, že to není prezentováno až tak politicky zabarveně proti Americe. Ale pak právě jemu došla jedna šíleně zajímavá věc – že se tu člověk vůbec nedočte, co páchal Vietcong. Když se do toho člvoěk ponoří, zjistí, že obě strany byly s tou lidskostí na tom dost podobně…

A co jsme zažili navíc krom rozčarování nad našimi bývalými spoluobyvateli planety země?

No krom kulinářských zážitků spoustu menších katastrof. Přeci jen bych neměla přezdívku „tragéd expedice“, kdybych si nezvládla něco udělat. Takže chcete seznam? Krom té nemoci a mrkvosti (čti. mrtvosti) a spánku, jsem měla mini kolaps organismu způsobený zjevně nedostatkem jídla, když jsme platili v supermarketu (děkuji všem bohům, že tam byl Martin a že mě posadil na bobek, dokud jsem zas nezačala vidět -> stává se mi totiž asi tohle: zatmívá se mi před očima, nejprve trochu, a pak se to začne rošiřovat. Poleje mě pot, nevidím, slyším jako bych byla na opačné straně propasti, motám se, nevím kde je nahoře a dole..). Dal mi čokošku a pak do mě dostal jídlo a vše bylo v cajku (to je pro tebe mami). Jen jsme se naučili, že si musíme víc dávat pozor na dostatek jídla.

Další problém je tu voda. V Asii je problém s vodou. Pitnou vodou. Místní jsou zvyklí. Přizpůsobená střevní mikroflóra. Ale cizincům a turistům se doporučuje pít pouze balenou, omývat kartáček a vyplachovat pusu pouze balenou, nedávat si nikde led (kdo ví z jaké vody to dělali), nedávat si nikde jejich studené pouliční čaje, smoothies ani fresh juices pokud nevidíš co přesně do toho strkaj (prý to rádi ředí)… No prostě člověk si má dávat pozor, aby neměl průjem. Hezky řečeno. Tak jsme si dávali pozor. A i přesto se mi dostavily problémy. Ale naprosto OPAČNÉ!!! No zjednodušeně jsem pořád nafouklá jak velryba a i za ten průjem bych snad byla ráda. Prostě se mi nechce na záchod. (Mezitím uplynula delší doba a já teda vesele začala zkoušet pomalu místní džusy a led, abych si třeba způsobila ten průjem a konečně to šlo… Pořad nic.. -.-)

K tomu se mi podařilo si jeden den vyvrknout kotník. Kdo mě zná, ví jak na tom jsem. Vyvrkávání kotníku a celkově malé úrazy na cestách jsou moje specialita. A tady ty chodníky jsou hodně všelijaké. Člověk si pořád musí koukat pod nohy. I kvůli bordelu, aby do něčeho nešlápl, i kvůli nerovnosti. Tady trčí kus nahoru. Tamlhe trubka. Tady je díra. Tu zas zkosená dlaždice.. Martin měl na pokoji stahovák tak se to stáhlo a jak v tom kotníku už stejně nemám téměř žádnou chrupavku, šlo se vesele dál. Jen to trochu pobolívalo zbytek dne. A další den jsem zas mohla skákat přes kaluže, nebo spíš další nerovnosti chodníků.

V postranní uličce jedna stará paní prodává suvenýry, skládací papírové kravinky.

K tomu se mi podařilo si zarazit otevřený spínací špendlík do nohy. Ne jednou, ale hned dvakrát! A pěkně hluboko. Nestoupíš dvakrát do jedné řeky, to tak. Tak jsem jen doufala, že z toho nic nechytnu. Mám totiž takový zvyk, že když vidím na zemi spínací špendlík a na batohu nemám žádný už sebraný, vezmu ten nalezený, protože ho určitě budu potřebovat. Na Caminu se mi tenhle zvyk vyplatil. Tady už tak ne, převážně protože bůh ví, kde jsem tenhle našla… Možná v Miláně?

A pak se mi objevila vyrážka. Nevím z čeho, ale trochu jak alergická reakce. Což je divné. Nejsem alergická na nic kromě penicilinu a nesnáším dobře kuře. Svědilo to neskutečně a já se den ošívala jak divá. Další den to bylo lepší, ale jen těsně. Nesmělo se na mě šáhnout, protože mi to rozdráždilo pokožku a já se mohla udrbat k smrti.

Nejznámější trh Ben Thanh v čtvrti 1.

A co jsme viděli navíc?

Spoustu trhů, včetně hlavního trhu pro Evropany Ben Thanh Marketu. Což je asi nejznámější trh v Saigonu. Hlavně pro cestovatele. A tudíž tu prý mají trochu vyšší ceny a menší kvalitu. Cena je tu stejně relativní pojem. A to proto, že se o ní smlouvá. Začnete někde astronomicky vysoko a pak se snížíte třeba i na čtvrtinu původní ceny.  V noci je z obou stran uzavřeného marketu noční trh. Mně osobně se líbil víc než denní. Bylo snazší tam vidět rozložené zboží (než v stísněných vydýchaných uličkách uvnitř marketu) a tak nějak mi přišli příjemnější prodavačky. Ty mohou být občas dost nepříjemné. Zvlášť když se u něčeho zeptáte na cenu a pak odejdete. Jdou za Vámi a volají s předmětem v ruce další ceny. Občas to může být dobrá taktika jak dostat cenu ještě níž. Odejít a pak si to jakože rozmyslet. A koupili jsme si něco? Já sice chtěla sukni a šaty, co bych tu mohla utahat a pak vesele vyhodit při odjezdu domu (ale nenašla jsem žádné co by se mi líbily, což není až tak k podivu, jelikož prodavačky tu mají naoko stejné zboží jako sousedka vedle nich), ale taky jsme si chtěli pořídit nějaké malé batohy na tahání věci ve dne. Ty jsme pořídili. Ovšemže „original, original“ a „gut kvality“, jak nás prodavačky ujišťovaly. Takže já jsem skončila s pěkným malým Deuterem, z kterého jsem nadšená vždy když se na něj podívám a Martin s malým Herschelem. Oboje za „original“ cenu ovšem.. Aneb 250,000 VND a 400,000 VND. Cca 220 Kč a 380 Kč.

Spojené s Ben Thanh trhem je i vedlejší Ben Thanh street food market. Osobní dojem: nějaký evropan na tom sklízí provize a propaguje to ostošest, protože tam snad žádný Vietnamec nikdy nejedl. Naše druhé ubytování bylo těsně vedle něj (v hodně scary uličce, kde nějaká vietnamská rodinka bydlela v cca 10m čtverečných oddělených od této uličky plechem a přitom tam měli tolik sereptiček a dvě komody), tak jsme párkrát okusili pravou „evropskou“ vietnamskou kuchyni. Věci měli dobré, cenově se nám to také zdálo hodně podobné okolí a kvalitou též. Člověk se tu bál trochu méně o kvalitu jídla, protože tu bylo tolik bělochů. Většinou místa, která cílí na Evropany jsou trochu lepší, čistší, i když mírně dražší. Měla jsem osobní zkušenost s pocitem nechuti, když mi došlo, že absolutně netuším co v těch meat balls (masové kuličky) v tom pho je. Tady v tom evropském Ben Thanh Street food marketu bych se asi nebála ani masových kuliček.

Uličky vedoucí k našemu druhému ubytování – Ben Thanh Motelu. Ta svítící kulatá cedule vzadu značí vstup dovnitř.

Noční trhy. Náměstí, ulice, moderní část, starší část. V moderní části je krásná radnice nejspíš se sochou Ho Chi Minha na začátku stráááášně dlouhého náměstí. Říkám nejspíš, protože Ho Či Minh byl schovanej v bedně a hlídali ho vojáci. Chudák. Asi se báli, aby nebyl do rána růžovej.

Radnice Saigonu s všudypřítomným provozem a stejně všudypřítomnou vietnamskou vlajkou.

Co nám teda dal a vzal bývalý prezident Vietnamu Ho Či Minh?

Vygooglete si strýčka Ho (jak se mu tu prý důvěrně říká) i jeho „možná“ ženu Zeng a každý ať si udělá svůj názor. Já svůj mám. Ale v dnešním světě se ho tak trochu bojím publikovat…