Linda Living Life

Jedna (ne)ztracená ztřeštěnka ve světě..

2. Vietnamský seriál: Jak mě baví vidina smrti na každém přechodu.

Po vystoupení z autobusu z letiště na ulici Ham Nghi v samém centru města jsme se zorientovali pomocí mapy a božské funkce telefonu kdy vám to ukáže na jakou stranu podle té mapy koukáte. Směr máme, ale čas taky. Ubytování máme až od 14:00 a tak máme nějaké 3 hodiny volného času na objevování, na které nemáme ani náladu, ani energii. Takže kafe. Ale teď si vemte, jste v naprosto nové zemi, kde přecházení ulic probíhá tak, že prostě jdete a nějak se navzájem s tím přívalem motocyklů a aut proplétáte jako ladní tanečníci (těch prvních pár přechodů je opravdu o zástavu srdce); lidi sedí před obchůdkama a rozloženým zbožím v tom parnu pod slunečníčkama a otáčejí se za vámi jak slunečnice, když jdete okolo; u toho se proplétáte mezi motocykly zaparkovanými na chodníku (protože tady přece pěšky nikdo nemusí chodit, když existuje tak famfárový stroj jako motocykl) a skáčete do silnice a zpět mezi motorky a stánky na chodníku. A v tomhle vy hledáte nějaké kaféčko, které vypadá aspoň trochu čistě a nemístně, protože si na tu pravou místní odrůdu ještě netroufnete. Pravá místní odrůda vypadá následovně: plastové židličky pro děti, pár postarších Vietnamců sledující dění na ulici, někde vzadu (v lepším případě schované pod střechou) kuchyňka, kde nějaká místňačka přihazuje vodu do velkého cooleru na pití a nic připomínající kávový stroj na dohled.

Tak jsme uskakovali, proplétali se, koupili si vodu za 20,000 dongů, koukali jak vyjevení a snažili se pozorováním zjistit, zda ty týpci, co před každým druhým krámkem sedí v modrých uniformních košilích a kalhotech a mají na rukávu Security (Bezpečnost) jsou policajti nebo ne. Doteď nevíme. Jsou tu i v zeleném (myslíme vyšší level, armáda či vládní security) a v béžovém (ty taky netušíme). Viděli jsme muže v modrém pomáhat slečně vytáhnout svůj motocykl z dominové řady jiných motocyklů. Jen tak lelkovat. A asi kdyby se něco stalo na silnici, tak by zakročili. Což s podivem nebylo třeba.

Ta doprava tu má takovou plynulost. Opravdu jak na tanečním parketu se to tu vše proplétá – auta, busíky, chodci, motocykly, občas nějaký sebevrah na kole, náklaďáčky… Ale ne jak při české polce, kdy se zdá být cílem sejmout co největší počet párů, ale jak při valčíku nebo waltzu, kdy vklouznete do proměnlivých skulin a nějak se všem podaří jak zázrakem vyhnout. Jeden postarší Vietnamec tu přecházel tak, že prostě vkročil do silnice se zvednutou dlaní ve znamení stop a šel. Snad ani nekoukal zda mu lidi staví, či uhýbají, ale přežil. A my jsme zbaběle cupitali vedle něho, tak aby ten velký autobus kdyžtak první srazil jeho. Trošinku se za sebe stydím, ale on opravdu vypadal, že ví co dělá. A věděl. I autobus i stařík. Jakmile si na to člověk zvykne, jde to docela snadno. Prostě musíte přidávat na rychlosti chůze či ubírat podle toho, zda se na vás něco řítí nebo ne. Hlavně pořádně koukat a neuhýbat dozadu, protože s tím nikdo nepočítá. Troubí se pořád. Ale to k takovéhle dopravě asi patří.

Kafe jsme našli. Wifi měli, capuccino za 50,000 dongů výborné (i když mě by v tomhle stavu přišlo asi všechno výborné), obsluha příjemná. Zkejsli jsme tu na 3 hodiny, přičemž při té poslední Martin usínal v sedě, čemuž jsem se dost nasmála. Prostě seděl s podepřenou hlavou, a když mu sklouzla ruka az brady, trhnul sebou a mrkl na mě. A za chvíli znovu. Mně to kafe pomohlo, jemu zjevně moc ne. Přeci jen ten let byl dlouhý. Tak jsme se zvedli a šli dál tančit s motocykly.

Ubytování jsme našli v uličce, do které bých se v noci sama bála, a nastalo první faux pas, když jsem si zapomněli sundat boty hned po vstupu do obchůdku, na kterém byla cedule Cola’s Homestay – naše ubytování přes booking.com. Starý pán, který neuměl snad ani slovo anglicky nám ukázal v bločku něco vypsaného, kde Martin rozpoznal své jméno a vedle něj napsanou cenu, podivuhodně stejnou jako tu, co jsme měli uvedenou v bookingu. Zaplatili jsme a pán nám ukázal pokoj. Čisté, docela pěkné, ale ovšemže trochu jiné než na fotkách. Dala jsem sprchu a dohodli jsme se, že si na hodinku lehneme než se vydáme shánět další vodu a jídlo.

Ulička s naším prvním ubytováním v HCMC. Oproti našemu dalšímu ubytku to je super bezpečné a pěkné! >.<

Kdo mě trochu zná, ví, že vzbudit mě je téměř nemožné, pokud se mně samotné ještě nechce vstávat. A tak po té hodince zaznělo „néé, ještě 15 minut“ a usnuli jsme na dalších 5 hodin. No, co se dalo dělat. Rozhodli jsme se, že stejně už ten posun hodin nijak moc nezachráníme a tak se můžeme vyspat pořádně, protože to stejně oba dva potřebujeme.. Takže o dalších 11 hodin později jsme se vzbudili a konečně dospali těch pár dnů před naším odjezdem a snad se vyspali z těch  našich rýmiček a umírání, které se letadlovou klimatizací zhoršilo.

První myšlenka po probuzení byla asi logická – hlad jak drak. Naposledy jsme jedli předchozí ráno v letadle (22 hodin bez jídla!!!) a jak jsme byli unavení, tak nám vůbec nedošlo, že bychom asi něco měli sníst. Vyštrachala jsem dva Brumíky a mandarinku ještě z Čech a vygooglili jsme nejbližší supermarket. Jmenoval se Co.op, tak jsme měli naději, že tam seženeme jídlo a třeba i roušky. Nějaké emise se tu moc neřeší. Při cestě do supermarketu jsme se s Martinem shodli, že proplétat se tím provozem je tak trochu morbidně krásné. Je to opravdu jak tanec a ten adrenalin a pocit, že jsem znovu přežila je tak nějak úžasný. Nedokážu to popsat, ale opravdu mě to baví. Úskok sem, přibrzdit a další krok… Pravidla hry jsou jasné, i když se to na první pohled nezdá.

Obchůdky se sportovním náčiním a zcela nesportovně vyhlížejícími prodavači zalezlýma před deštěm.

Jdeme po jedné z mnoha hlavních paralelních ulic probíhajících 3. čtvrtí a o nějakém upraveném centru města by se hovořit nedalo. Trochu špína, trochu zápach. Ale ne tak hrozné jak jsem myslela, že to bude. Na to jaké tu je teplo to tu zvládají dobře. Hlavně každá prodavačka i prodavač si před svým zametají. Sice do silnice, ale šíleně to pomůže esteticky, jelikož ze silnice se to tak rozprostře a rozveze. Cestou narazíme na 4 svítivě bílé Angličany, kteří mají stejnou skrytou radost, že vidí bělochy jako my. Jinak samí Vietnamci. Sedící před obchůdkama. Na skůtrech a mopedech. Což mě fascinuje. Opravdu jen tak sedí nebo leží na svém motooři a koukají do mobilů či na smogem zahalené nebe a na něco čekají. Občas jsou dva vedle sebe, občas osamocení, ale občas ve větší skupince mezi kterou se vy musíte proplést a snažit se je neurazit tím, že víc k sobě přimáčknete tašku, aby vám ji náhodou někdo neodvezl. Což furt nevíme zda se doopravdy děje, ale při našem průzkumu vietnamckých úskalí se tomuto často online věnují.

Čeká. Třeba na padající hvězdu? Počkat, tu by vlastně přes ten smog neviděl… Nebo až spadne ta z té vietnamské vlajky?

Docela velký supermarket je normální. Skoro evropský. Krom toho, že tu máte Kit Katky se zeleným čajem. A milion dalších věcí, které naprosto netušíte co jsou, jelikož nemají anglicky napsané vzadu nic. Chtěli jsme pomeranče na vitamínky. Pomeranče nemají, zato jsme objevili něco, co vypadá jak chlupaté barevné liči, a jmenuje se to Chom Chom, což u mne vyhravá jen kvůli tomu jménu. Chom Chom, to je jak jméno pro jednorožce! „Candy mountain Chom Chom, Candy mountain!!!“. Doma jsme zjistili, že to jsou rambutany a navíc jsme si v jednom přinesli červíka zdarma navíc! A něco co vypadá jak pomelo (to jsme ještě neměli odvahu zkusit). A banány. Taky jsme tu našli třeba klasickou anglickou Dairy Milk Cadbury čokoládu. Roušky. Velké balení vod. Pravé pařížské mufíny. Na které nás překecávali v uličce propagátoři (je tohle vůbec slovo?) přímo na tuhle novou značku (jak nás furt ujišťovali „new, new, from Paris!“). Tak jsme jim udělali radost a vzali je, protože popravdě vypadali dobře (a chutnají taky skvěle). Cestu zpátky jsme také přežili i přes začínající déšť. Aspoň si na chvilku lehl smog a ochladilo se. Stálých 30 stupňů nás ještě neopustilo a já se tak trochu těším do Da Latu, až se ochladím. To je město kousek na sever (asi 6 hodin jízdy busíkem) v nadmořské výšce 1500m a v době psaní tohoto článku to vypadalo, že naše další zastávka bude tam. (Teď dělám poslední revize už z úplně jiného místa než je Da Lat. O tom, kde jsme teď,  se dozvíte asi v 3. nebo 4. vietnamském speciálu. Nebo jsem dala spoiler u mě na instagramu @dreamerlinds ve stories.)

Je libo chlupaté barevné liči neboli rambutan?

Takže shrnutí prvních dojmů. Doprava mě baví, ale řídit tu určitě nechci. Aspoň zatím. A pokud ano, tak jen v nějakých klidnějších oblastech.  Místní koukaj, ale nepřijde mi, že vyloženě nepřátelsky. Spíš tak nějak neutrálně. Ani úsměv ani škleb či nasupenost. Jen taková letargie jakou se zdá mají ti pouliční prodejci i prodejkyně tak nějak zažitou. Trochu svěšené koutky, a jen koukaj a koukaj a koukaj. Nakupování bude zjevně taky docela v pohodě. Vodu víme kde sehnat, nějaké základní suroviny taky. Přímo kupovat na ulici jsme se ještě neodhodlali, zvlášť s takovým počtem různých varování, co člověk dostane od známých i neznámých, při očkování (dávali jsme si tyfus a žloutenku A) a na internetu. Ale taky na to dojde. Ho Či Minhovo město je zatím zajímavé, s vlastní atmosférou a nádechem (o nádechách se ale nedá moc mluvit tak spíš smogem). Máme tu ubytování zajištěné na 3 noci a pak uvidíme podle nálady. Jsme časově naprosto flexibilní až do 9. listopadu, kdy máme být v Kambodži u Angkor Watu!

« »

© 2019 Linda Living Life. Theme by Anders Norén.