Linda Living Life

Jedna (ne)ztracená ztřeštěnka ve světě..

1. Vietnamský seriál: Ach, ty začátky.

Jak se na úvod vyprávění o zážitcích často říká, „vše začalo dobře“, tak o tomto výletu se to rozhodně říct nedá. Vše začalo hrozně.

3 dny před odletem jsem začala trochu kýchat a druhý den ráno u Martina jsme s padající morálkou usoudili, že máme oba šílenou rýmu a on dokonce teplotu. Já jsem si ji naštěstí nemohla změřit, jelikož jsem zjistila, že doma nemáme teploměr. Zbytečný stres navíc asi, vlastnit takovou šikovnou věcičku podle které člověk zjistí jak moc na umření mu je a jak moc může simulovat. Takže jsme s trousící nudlí oběhali poslední zařizování, jako např. mezinárodní řidičák. To mi mohlo dojít asi dříve, že je něco takového třeba, když si asi budete půjčovat skútr. Nu což. Vystála jsem si frontu na Vyšehradě (mezinárodní řidičák Vám udělají na počkání a vše co s sebou potřebuje je jen fotka), oběhala lékárny, nakoupila tuny prášků (za poslední měsíc a půl jsem totiž byla chcípák na entou – trhali mi všechny moudráky s následnými komplikacemi, pak jsem měla zánět, takže antibiotika, a nakonec tahle zpropadená rýma) a zkontrolovala emaily.

A v těch emailech jsem zjistila dvě věci. 1) že nám teda den před odletem schválili víza. Trvá jim to tři dny a ehm.. no, my věděli, že letíme trochu dýl než tři dny. Možná jsme mohli zažádat dřív, ale proč se ochudit o tu přidanou hodnotu hysterického smíchu: „kurňa, co když nám je nedaj“; 2) před týdnem jsem si konečně vybrala a objednala batoh, který se mi moc zamlouval rozložením i velikostí (i cenou protože se mi nechtělo dávat za můj vysněný Osprey tolik) na takovéto delší putování a byl by se mi hodil i na následující roky jako batoh na tahání knížek a počítače po Praze. A tak ten den před odletem jsem zjistila, že mi to ráno stornovali objednávku… Což znamenalo, že nemám batoh. Mám sice svou věrnou třicetilitrovou krosnu, která se mnou projezdila půlku Evropy a šla třikrát Camino, ale její problém je, že je trochu vyšší než se většinou schvaluje limit na kabinová zavazadla (trochu = 11 cm). Vím jak moc ji naplnit, aby nebyl problém (a v Evropě se to dá ukecat), ale tam? Tam na Východě neznám jak takovéto ukecávání funguje a tak jsem se bála ji vzít…

Vymýšlela jsem alternativní plány, koukala na expresní doručení jiných batohů a nakonec se rozhodla zkusit zda se vejdu do 25l batohu půjčeného od mého (něco jako) nevlastního menšího bratra. Po dvou hodinách tetrisu ve tři ráno jsem zjistila, že ne, nevejdu. Tak jsem naházela věci do mé věrné krosny a bylo. Šlo se spát. Na dvě a půl hodiny.

Vyspinkaná do růžova po těch dvou a půl hodinách jsem vyrazila na letiště a připadala si jak nejvíc „kotlíkář“ na světě ve svých harémových modrých kalhotech a modré volné košili mezi všemi těmi pracujícími a studujícími v 8 ráno cestou do roboty.

Takhle brzo před odletem jsem na letišti nebyla hodně dlouho. Celá hodina a tři čtvrtě. Normálně chodím tak dvacet minut před zavřením gatu. Kontrola v pohodě krom zjištění, že naše repelenty TravelSafe s obsahem 40% účinné složky DEET se nesmí vozit v Carry On (tedy kabinových zavazadlech). Nikde nám o tom neřekli, i přestože jsme je kupovali přímo na cestovním očkování. No co, vidina malárie a horečky dengue se mírně zvýšila, ale tak seženeme něco tam. A po těchto veselých zjištění hurá do prvního letadla směr Moskva.

Po 2 a půl hodinách spánku na Martinově rameni a ucházející bagetě jsme se vyloupli uprostřed Evropské části Ruska, kde nás čekalo 5 hodin do přestupu. Hned po výlezu z pasové kontroly při přestupu z terminálu E na D jsme zapluli do první kavárny před námi. Pěkný zapadlý stoleček se dvěma zásuvkama se nám stal úkrytem. Trefa to byla skvělá. Měli čerstvý zázvorový čaj, který je pro nás chcípáky momentálně božskou manou. A výbornou zeleninovou quesadillu.

Pak nás čekal ten pravý ruský zážitek s Aeroflotem. Přelet z Moskvy na jih Vietnamu, do Ho Chi Minhova města. Kuriozní bylo, že na krátkém přeletu z Prahy jsme si pochvalovali místo na nohy, zatímco na dlouhém přeletu do HCMC (Ho Chi Minh City) jsem i já škrtala kolenama o sedačku přede mnou. Asi si umíte představit jak se to líbilo Martinovi, který je tak o hlavu vyšší. No nic, spaní se nějak vymyslí. V prvních minutách po vzletu byla vidět nádherně Moskva, a pak světla postupně mizela a mizela a mizela… Až se svět ponořil do tmy a jen nám po pravoboku svítil měsíc.

Moskva z výšin

Večeře nepřekvapila ani nezklamala, průměr na letadlové hostiny. Jen neměli moc vychytané sladění podávání nápojů a jídla, takže člověk dojedl a měl žízeň jak člověk lezoucí feratu bez vody. Palubní počítače měly skvělý výběr filmů včetně nedávných premiér (pro představu: Hotel Transylvánie 3, Úžasňákovi 2, Deadpool 2). Oskarové filmy, Hollywood i ruská tvorba. Pro gamery – výběr her nic moc, pár zajímavých puzzlovek, ale systém běhal tak špatně a pomalu, že měl člověk náladu si vydrápat oči, aby se nemusel na tu zamrzlou obrazovku dívat. A Martin možná měl náladu mi useknout prst, jak jsem zběsile a netrpělivě ťukala do tlačítek na obrazovce. Aeroflot má pochvalu za kartáčky s pastou, které byly na záchodku. A dokonce si je nikdo nevypůjčil do zásoby a i ráno jsem si všimla, že tam nějaké zbyly (spoiler, přes noc jsme nespadli, ani nás nikdo nesestřelil). Taky dávali masky na oči a papuče. Které jsme si jako správní Češi vzali. Budou se hodit při ťapkání po ubytováních…

Spánek byl. Někde na zemi. Ale tam ve vzduchu takové všelijaké podřimování a neustálé chrutí. Já to měla lepší. Na Martinovi se docela dobře spalo, i když dost trhaně vždy když mě něco začalo v těch mých akrobatických polohách tlačit tak, že se nedalo ani podřimovat. Ale tak od toho ty kluky máme, ne? Aby se pro nás obětovali, ať už v zombie apokalypse nebo v letadle. Že jo Martine?A teda ještě je máme od nadšeného dloubání, protože přece LETÍME PŘES HIMALÁJE!!! A kdo by nechtěl letět přes Himaláje, že jo?! (No nakonec podle mapy jsme je vícemeně obletěli, ale kousííííček i přeletěli, což je prostě uááááá boží!) A navíc byl k tomu zjištění kudy letíme skvělý rudý měsíc, co se zrovna vytrácel na obzoru (vygooglili jsme, že to je protože na něj koukáme skrz větší vrstvu atmosféry [kvůli zakřivení země] a tím pádem to funguje jako při západu či východu Slunce i Měsíce, kdy se zdají být do červena či oranžova).

Asi hodinu před přístáním se podávala snídaně nad výhledy na Barmu a Thajsko (myslím). Součástí byly tzv. chinese fortune cookies, které rozlomíte a máte v nich napsané nějaké moudro do života. Chvíli jsme se bavili vymýšlením těch nejhorších mouder, které si člověk může přečíst v letadle 10 tisíc metrů nad zemí („Pádem na dno život nekončí“; „Turbulence k životu patří“; „Pád patří k letu životem“; Nemít palačinky není tragédie“ – byly totiž na výběr palačinky a kaše, na nás zbyla jen kaše, kterou jsme do sebe soukali se slovy, že to přece musí být aspoň výživnější než ty palačinky), ale svět, karma a čínské sušenky nám chtěly asi říct něco jiného, i když si moc nejsme jistí co. Posuďte sami (o české překlady se ani snažit nebudu, ale jestli někdo máte návrhy…):

Martin: „Never asks anybody about anything, in particular from those who are stronger than you – they will come and give everything.“ (Opravdu to tam takhle je napsáno, mám fotky jako důkaz.)

Já: „Wait for the Budget receivables!“ (Ok, ale na co mám čekat fakt netuším.)

A pak už se jen klesalo a klesalo. Teda mezitím ještě pilot zahlásil, že musí kvůli nějaké chybě systému restartovat všechny palubní počítače. Takové uklidňující hlášení. Takže se nám vyresetoval čas a vždy jsem se malinko usmála když jsem tam viděla těch 24 minut od startu a 39 do příletu. Kéž by někdo už vynalezl teleport. A jak jsme klesali tak mi začalo docházet, že kurňa já opravdu letím do Asie a vyjimečně neletím sama, ale se skvělým klukem, který sem stejně chtěl jet i beze mě. Jak jsem byla nemocná, nedostavilo se takové to předodletové nadšení a těšení, ale teď při výhledu na meandry Mekongu a té řeky procházející HCMC (má tucet názvů pro každé rameno a ani jedno stejně nikdo nebudete znát, když je sem vypíšu) a jeho okolím mi to fakt začalo docházet, jak moc se těším na cestování ve dvojici a ne sama, ale hlavně na tuhle kulturu a oblast, tak odlišnou než jakékoli místo, které jsem doteď navštívila.

Řeka Mekong, kam se během našeho putování také snad vypravíme.

Po příletu na Tan Son Nhat letiště 6 km od HCMC jsme byli postaveni před volbu dvou oddělení pasové kontroly. Normální dlouhou řadou přepážek s frontičkama pod neonama „All Passports“ po pravoboku, nebo „Landing Visa“ na konci haly. My jsme si dopředu zažádali o elektronické víza a zaplatili poplatek online a tudíž jsme šli do All Passports frontiček. Ti, co si zařizují vízum přes nějakou zvací společnost, což znamená, že dostanou zvací dopis a tudíž platí vízum až po příjezdu do Vietnamu jdou k Landing Visa přepážkám. Pro Čechy je nyní nejjednodušší způsob zažádat si o e-visa na oficiálních stránkách Vietnamské vlády. Víte dopředu, zda můžete vstoupit do země a je to klidnější. Týpek za přepážkou nic neříkal a chtěl jen pas, papír s vízem a letenku. A pak nás pustil do Vietnamu.

Ještě jsme rychle zkontrolovali články zkopírované z trip advisoru o příletech, dopravě do města a bankomatech a šlo se na věc. Doporučují tam třeba vybrat peníze hned na letišti přímo z bankomatu kvůli nejlepšímu kurzu. Bankomaty jsou umístěny hned po výlezu z celnice vpravo. Já využila Citibank, který si účtuje „jen“ cca 60 korun navíc za výběr. Vietnamský Dong (VND) se používá jen ve Vietnamu a doporučuje se ho směnit až na místě za dolary anebo právě vybrat. Pří opuštění Vietnamu se zase doporučuje směnit zbytek na dolary, jelikož Vám ho nikde mimo Vietnam nesmění. Doporučuje se mít nějakou hotovost na sobě než opustíte letiště kvůli dopravě a jídle. Lze platit i dolary, ale za proměnlivých kurzů prodejců a ne vždy výhodně pro vás. Cestou z letiště jsme si všimli dosti bankomatů, takže o ty ve větších městech zřejmě nouze nebude. Směnárny prý mají OK kurzy, ale máte si hlídat oficiální kurz Vietnamské státní banky a porovnávat s ním. Po vybrání financí do začátku jsme konečně teda vystoupili z letištní budovy do Vietnamského víru. A hned nás polilo vedro. Krásných 30 stupňů, dusno a takové to matlavé vlhko, co se na vás přilepí a odlepí jen při sprše, po které za 2 minuty jste zas ulepený jak mucholapka.

Doprava z letiště byla také naprosto v pohodě. Nás neoslovil ani jeden taxikář (možná vypadáme tak hrozně chudě jako správní studenti?), před kterými varovali snad všude. Prý si účtují mnohem vyšší ceny než vám řeknou na začátku, nebo jedou takovými oklikami, že ta cena tam skutečně naskáče. Na Trip Advisoru doporučovali dvě společnosti: Vinasun a Mai Linh. Za cestu do centra byste s nimi měli dát cca 150,000 – 170,000 dongů, což pro nás vychází cca na 150 – 170 korun. My chtěli vyzkoušet autobus, které bylo překvapivě snadné najít. Po výlezu z budovy je vidíte hned vpravo. Žluté za 20,000 dongů a zelené za 5,000 dongů. Když se k nim blížíte, odchytne si vás člověk který nahání lidi dovnitř. Žlutého jsme odignorovali a šli rovnou do zeleného, jelikož jsem měla najité, že to je ten pravý místňácký busík. Slečna se na nás řítila jen nás zbystřila, a já po ukázání mapy zda jedou do této lokality (cca celá District 1 neboli Čtvrť 1) a následným kývnutím „yes, yes, we go there“ nastoupila s Martinem a další dvojicí s obrovskýma báglama na zádech. Z nich se později vyklubali Češi, co chvilku budou zde v jihovýchodní Asii a potom mají víza na rok do Austrálie, kde budou dělat, co se zrovna namane. Platilo se až v busíku přímo slečně, která opravdu odborně a zkušeně mezitím sehnala další lidi. Rozjeli jsme se a hned jsme zjistili dvě věci: 1) ty mraky, co jsme viděli byly opravdu smog a 2) doprava je tu opravdu tak šílená jak všude psali.

Chaoooos…

Náš ridič zastavoval a přibržďoval a místní naskakovali. Autobus se za chvíli zaplnil, školačky, staré paní, rodiny, děti, všechno se to tu proplétalo a sedalo a vstávalo a zas vyplétalo. Krása. Zastávky byly (myslíme) křičené vietnamsky do etéru slečnou naháněčkou, ale ovšem jsme se absolutně nechytali. Naštěstí jsem měla stažené mapy Ho Chi Minhu v Windy Maps a díky tomu jsem kontrolovala zda jedeme cca správným směrem a jsme v přibližně správné oblasti na naše ubytování. Vystoupili jsme s českou dvojicí kousek od Ben Thanh trhu ve čtvrti 1, našli směr našeho ubytka a vydali se na cestu s cílem nezemřít předběžnou smrtí v tomhle provozu.

»

© 2019 Linda Living Life. Theme by Anders Norén.